Jako malému mi maminka předpovídala kariéru televizního diváka… ale také, že narazím na ropu, z neustálého dloubání se v nose, a že si do ruky zasloužím jen to hovno, abych ho mačkal…
To by byla v kostce má devadesátá léta, doba, která se přes všechny experimenty stále hledala. A právě možná to ve mně zanechalo jakési tušení vakua, které mám potřebu sem tam něčím obsáhnout
S odkazem na maminčina slova jsem se v době myšlenkové anorexie propůjčil aspoň ke konzumaci všelijakých „Simon says… Chcípneš!“ filmů a s pověstnou rukou na srdci konstatuji: „V žádném z nich nebyla událost, ani v prostřihu, přenesena sem, do země bukkake.
To je má názorná ukázka toho (hovna, jak ho mačkám v ruce), že jsem se opravdu ocitl ve světě odtrženém z okolního dění, byť smyšleného a člověk se zde pro vnější prostředí stává nedosažitelným – howgh.
Stopařův průvodce po budoucnosti radí, obstarat si co nejdříve kolo, telefon a x-tou mocninu peněz. Koupil jsem si tedy kolo… i když je těžké to po nějaké době nazývat koupí, když si k němu časem vypracujete takový kolegiální vztah, že když z něho slézáte, éterem letí akustický třesk připomínající mlaskavý francouzský polibek. Holt když chcete s budoucnosti udržovat krok, musíte jít do toho fest! Navíc, své kolo mám opravdu rád. Říkám mu „Lo.“ Pro neznalé vysvětlím, že se jedná o volnou inspiraci k té malé kurvičce Dolores Hazeové – Lolitě. Jde totiž o klon situace u mého prvního kola, které se mi přes noc objevilo s jiným zámkem. Takže moudro do života – šlapkám se nezavděčíš, prostě smůla!
V průběhu několika let jsem tu potřetí – Ha, slezte z toho lustru Donalde, vím o Vás! Můj telefon tak dostál dílčí obměny. Telefony z mých prvních sérií se mě snažily pomocí instantních aplikací naučit karate, a komu jsem to ještě neříkal, mám 2x žlutý pásek. Ale jak jsem řekl, doba pokročila – budoucnost nemá smysl dopodrobna popisovat, to spíš mě povadl penis a vystoupil pupek. Nejspíš proto je můj nový (budoucí) telefon vybaven aplikací pedometr. Zatím můžu jen tipovat, jedná-li se o měření distancí směrem k harajuku girls, nebo jestli mi to zvedá rating, když se procházím poblíž (dětských) mikroparčíků, v kabátu. Říkal jsem si, že tu bude zima - není, pulzující město tomu nedovoluje. Vzal jsem si tedy kabáty rovnou dva. A vy můžete jen tipovat, kdo tu bude mít v okolí zaděláno na slušný pedo skóre.
Když máte spousty peněz, tak tu nepůjde jen o ten pocit krásně se jimi zahřát (viz. Německo ve třiadvacátem). Tady v budoucnosti vám totiž poslouží i jako ukazatel dostanuvších se ze zamotané situace. Po vzoru Jenička a Mařenky crew si můžete dláždit cestičku s rozsvícenými automaty na jakékoliv štěstí, které jsou tu rozesety bratru každých deset metru jeden. A co teprve, když objevíte hnízdo s deseti najednou. To pak svým pronásledovatelům vypálíte přímo oči, ha!
JOLLY BOB
