Svet se toci, muj zivot se toci...
vsichni se tocime...
jen je mi z toho nekdy trochu nevolno ...
ach jo 08.Říjen 2008
ach jo...mno tak už jsem se dneska po třetí pokusila cvičit a vždycky někdo přišel domů....
kdybych měla v pokoji dost místa byl by klid...navíc vždycky po přerušení ze žalu žeru čokoládu.... teda né že bych byla tlustá,ale už zjišťuju, že mi přestávají být ty kalhoty, co jsem si koupila když jsem sem přijela, z čehož nemam radost, páč jsem z nich měla radost....
dneska jsem si byla koupiti nové botky aby šli aj na koníky aj na normální nošení, tak je zítra jdu vyměnit za větší...jsem zase zapomněla, že mam levou nohu větší než pravou a je mi jen jedna bota 
zítra jedu poprvně na koníky na nějakej statek tady poblíž, tak se chci vědět, jak to najdu, když ani neznam jméno zastávky... mno snad poradí autobusák...jestli ne tak holt smůla no...
jinak jako o otci z rodiny postupně začínam zjišťovat čím dál zajímavější věci... jsem si řikala, že je hustej,ale teda kolik toho má za sebou...dneska mi ukazoval jizvy jak mu někdo probodl ruku zkrz na zkrz a vypadlo z něj, že si nepamatuje tři roky svýho života, jelikož byl na drogách... 
dokonce píše knížku, tak doufam, že se dočkám toho, až ji dopíše a dá mi jí přečíst....
sakra...mam v sobě dneska hafo energie a nevim do čeho jí vložit...
Život je dlouhé čekání ve frontě 06.Říjen 2008
Naše planeta zdá se být přelidněná.Není tu dost místa pro všechny, tak musíme čekat, až na nás dojde ředa.
Čekáme vždy a všude. Mě třeba vždycky rozčilovali fronty v obchodech..Zrovna spěcháte na schůzku, nebo prostě potřebujete na záchod. S nákupem za pár korun si stoupnete do co nejkratší fronty.Často si však nevšimnete, že pán před vámi má plný košík a ještě se vrací pro pivo. Někdo před sebou může spatřit sympaticky vypadající stařenku, která platí stravenkami, nebo si jednoduše nevzala dost peněz. Čas od času máte přeci jen štěstí a nikdo takový před vámi nestojí. S poměrně spokojeným úsměvem si vystojíte dlouhou frontu, když vám přímo před nosem zavřou pokladnu s odkazem na ohromující řady lidí okolo. Takže když už se nezasekne pokladna, nebo vás náhodou nepodezřívají z krádeže (což se mi už taky jednou stalo), máte ještě spoustu dalších možností, jak přijít o volný čas.
Kromě těchto front, trávíme spoustu času třeba čekáním ve frontě na záchod, což je třeba ve škole výborný způsob, jak přijít o přestávku. Čekáme na dopravní prostředky, ve frontách tramvajenky, na poštách a někdo je nucen čekat i než poteče teplá voda, nebo se uvolní místove sprše.
Zkrátka jen čekáme a čekáme… jednou jsem se pokoušela zpočítat, kolik času pročekám během jednoho týdne a narůstající číslo mě tak vyděsilo, že jsem toho raději zase rychle nechala.
Čekání je součástí dnešního způsobu života a je jen na nás jak ho strávíme. Jestli se budeme zlobit na zpožděný vlak a zkazíme tím sobě a pár lidem okolo den, nebo jestli to jednoduše akceptujeme. Když si k čekání pustíme mp3, zavoláme někomu, s kým už jsme delší dobu nemluvili, nebo se prostě jen ponoříme do soukromého světa našich myšlenek zjistíme, že je to vlastně není až tak strašné. Někteří lidé mají hysterické záchvaty z toho, že musí půl hodiny čekat na tramvaj a když se dostanou domů, sednou si k televizia tráví čas sledováním otupujících televizních programů. Tak by mě zajímalo, jestli to opravdu stojí za to rozčilování. Zkuste se nad tím trochu zamyslet...
napsal/a: radioaktivita 11:11 | skoro normalni holka Link komentáře (0)
Někdy, když se rozhlédneme kolem sebe, máme občas pocit, že všechny zkušenosti které jsme jako lidstvo nabyli za válek, se pomalu vytrácejí. Stačí se někdy podívat na televizi, kde se mimo jiné objevují i střety skinheadů a neonacistů s jinými organizacemi. Spousta dnešních mladých lidí se dává nasměr neonacismu, aniž by věděli, co to slovo opravdu znamená.
Někteří z nich nevěří, nebo ani nechtějí věřit v hrůzy koncentračních táborů, ghett, vyhnanství………
Lidé z této hrozné doby pomalu umírají, atak jsem velice ráda, že se nám všem dostalo možnosti pohovořit si s pamětnicí. Škoda jen, žetuto možnost nemají i všichni ostatní lidé.IVšak kolik lidí by se opovážilo oponovat člověku, který koncentrační tábor zažil.Kolik lidí by mu bylo do očí schopno tvrdit, že tyto věci se nikdy nestaly,nebo nebyly zdaleka tak hrozné jak se tvrdí. O to šílenější, oč strašnější byly zážitky lidí v koncentračních táborech, je skutečnost, že někteří lidé nebyly za své zločiny potrestáni. Stali se milujícími manželi, rodiči….Bezmrknutí oka však posílali židovské rodiny na smrt.
I v prostředí Terezínského ghetta, bylo těžké připustit si, že jsou lidé něčeho takového schopni. Zde pro nás byl takéo mnoho silnější zážitek z filmu „Poslední motýl“. http://www.csfd.cz/film/4969-posledni-motyl) Bylo zvláštní sledovat osudy židů, ne nepodobné skutečnosti. Pozorovat jejich boj o život v ulicích, kterými jsme před chvílí procházeli.
Zajímavý byl také pocit, že jsme ubytováni v bývalých nacistických kasárnách a vinou vojáků, kteří zde byly ubytováni zahynuly stovky lidí.
Vojáků, kteří se podíleli na takřka divadelním představení, které zde bylo sehráno židy, za účelem uspokojení delegace Červeného kříže. Jak snadno a jak ráda se tato delegace nechala oklamat. Svým způsobem chováme obdiv k nynějším obyvatelům tohoto města, protože pro nás by nebylo lehké zde žít s vědomím toho, co se v těchto místech událo.
Byly jsme doslova zaplaveni spoustou informací o zvěrstvech, které byly za druhé světové války napáchány. Je velká škoda, že nám nebylo poskytnuto dostatečné množství času, abychom si stihli všechno zapamatovat, prohlédnout, poslechnout. Velice nám vyhovovalo, že jsme byly ubytováni přímo nad výstavou děl, dočasných obyvatel terezínské pevnosti, kam jsme měli po celou dobu naše pobytu volný přístup. Hluboce na nás zapůsobily jejich obrazy a literární díla, které více než cokoliv jiného vypovídaly o jejich životech. Bohužel jsme však na některé zajímavosti neměli mnoho času. Zbytečně moc jsme ho strávili nad zpracováním zadaných témat. I když mnohé věci byly zajímavé, spoustu z nich jsme jich již slyšeli. Taky díky krátkým přestávkám, přednášky našich spolužáků působily ke konci již trochu únavě.
Pevnost Terezín, byla postavena Jozefem II. , díky jejítakticky výhodné pozici. Nikdy však nenašla příležitost k uplatnění veválce, pro kterou byla postavena.
Terezín byla zástávka před jistou cestou na smrt. Byly semsváženy tisíce židů z celé Evropy. Původní obyvatelstvo bylo odstěhováno atak se toto město stalo ghettem.
Řešení židovké otázky:
Tak nazývaly nacisté genocidu, která byla zahájena nástupem Hitlerak moci. Spousta nacistů ani nevěděla co tento termín ve skutečnostiznamená.
Konečné řešení židovské otázky lze shrnout do čtyřzákladních stupňů .
- izolace židů od místního obyvatelstva
- zabavení jejich majetku
- přesídlení
- fyzická exterminace (likvidace)
hudba dohrála 23.Září 2008
Lezim v posteli, vedle me přede kočka a je to přesně takovej z těch večerů, kdy je mi smutno i sladko zároveň...posloucham romantickou kvílivou hudbu a přemýšlím, proč to vlastně poslouchám, když do veselejší nálady mě to nepřivede..když mam deprese přivádí mě tahle hudba k pláči, ale i kdybych teď chtěla plakat, už žádné slzy nemám.... jsem člověk kterého rozbrečí i smutná reklama na opuštěná zvířata, ale poslední měsíc mám pocit, že jsem všechny svoje slzy vyplakala, nebo se někam ztratily, jako by zapomněly, že jsou mojí součástí a zůstali s mou starou bolestí, i když bych je i teď někdy potřebovala, aby se mi ulevilo na srdíčku a taky se trochu pročistily slzné kanálky...za poslední tři roky se můj život stokrát obrátil na ruby a všechno v něm se kompletně změnilo...jediné co trvá jsou vzpomínky na věci, které však už často vidíme jinak a už nikdy to nebude totéž, jako ty okamžiky prožívat .... ty stejné věci ve mě budí uplně jiné emoce a je to jen důkaz toho, jak všechno pomíjí a tak teď přemýšlím, o co se vlastně můžu v životě opřít... je na čase si uvědomit, že jediná opora kterou potřebuju jsem já a pokud jí budu hledam v něčem nebo v někom jiném nikdy ji nenajdu na dlouho... během posledních let jsem prožila spoustu lásky, bolesti, zklamání a štěstí, samoty .. uvědomila jsem si, že jsem tak moc lpěla na tom, kým se byla a na tom, jak jsem sama sebe rozebírala, že jsem přitom nepostřehla, že ve skutečnosti jsem se mezi tím stala někým jiným a najednou jsem nevěděla, co si s tou osobou počít...snad se mi tu podaří opravdu poznat osobu, kterou jsem stala teď a přestat se snažit být takovou, jakou jsem si myslela že jsem, chtěla jsem být, nebo takovou, jakou mě chtěli mít ostatní...vždyť nikdo není dokonalý a měla bych se smířit s tím, že ani já ne... ...kvílivá hudba právě dohrála...
napsal/a: radioaktivita 23:12 | skoro normalni holka Link komentáře (1)
