myslela jsem že to ustojím i když je hloupé čelit lásce která bolí nechtěla jsem prohrát celou válku tohle fakt bolí je mi jedno jestli si lidi myslí že jsem citlivka nebo to moc řeším píšu sem momentální pocit
ten je úzkostlivej smutek a zklamání dala jsem jedný osůbce všechno co ve mě bylo city lásku duši a doufala jsem že se mi to vrátí stejným měřítkem a však marně
já se do jaríska zamilovala tak moc tak silně tak hluboce podala jsem se svým emocím a chtěla štěstí a ted tu pláču nad špatným hrobem ján ho mám moc ráda ale už to není jako dřív nemá na mě čas, spolu nic nepodnikáme nemazlíme se neříkáme si hezká slova nepíše mi..sem z toho na dně takhle naposledy bolel roźchod s vítkem a tohle bude bolet taky vlastně už to bolí ten malej citeček co se snaží všechno zachránit bojuje marně...je mi tak úzko že ani nemůžu mluvit tiše zírám do obrazovky smutně koukám na fotky a brečím...jarda se ke mě vždy nechoval krásně a přesto zanechal ve mě něco co mě k němu připoutalo citově až moc..sem troska co jinýho sem jak malá myška co vzali jí sejra sem prostě z toho mimo ale tohle nikam nevede chci to prostě ukončit a nejvíc mě to bolí já toho člověka mám ráda ale nebuu věčně sama bez sms bez zavolání i 14dní nemá to smysl mám jeho rodinu děsně ráda ale copak to jde dál?sem fakt ubrečená radši toho nechám... někdy přístě nemám fakt sílu
