nějka moc deníků co moc říkají..téůměř poslední měsíc o tom samém vlastně už od prvního 6 to budou dva měsíce co jsme do sebe pořád to je ve mě pořád to bolí pořád to chci zpátky pořád ho miluju pořád se trápím pořád brečím pořád bych chtěla odpustit pořád je ve mě naděje a i když všichni už mé sny zdali a říakjí vzdejto..bojuju až do posledního loučení a jak říká můj kámoš vždycky v tobě jakej koliv vztah zanechá tak moc že stejně jednou za měsíc za dva za rok se ti začne stýskat..je to indiviuální..ale je to v nás jsme jen lidi a lidi cítí......ale k čemu mi to všechno je jako by se nic nezměnilo a uplynuila pro mě strašně dlouhá doba a já ho neviděla..život na mě ted sere z velký výšky je to k zofáná snažím se odrazit ze dna ale každý den přijde něco co mě vrátí zpátky a tak jsou moje pokusy o tohle všechno slabý měla bych sse s tím vypořádat sama a le nejde to a obžěuju tak zbytečně polovinu vesmíru se svým neproblématickým problémem číslo jedna i v mým srdci me to vítek je tam všude je všude a tam i zůstane nevím proč se mě nesnaží pochopit ano udělala jsem velkou chybu sice ho nepdovedla ale vážila si jeho lásky strašně álo a to já nevěděla jelikžo já nidky nic takovýho nezažila a kdyby mě měl aspon trošku rád to vím že měl...tak by mi chtěl odpustit...nechápu prož to tak dlouuho trvá a nejhroší je myšlenka se stím smířit..vůbec nejlepší by bylo kdyby se vrátil azse jsme spolu mohli blbnout a nebo kdyby přišel někdo jinej...a pomohl mi z toho..vlastně ani to není řešení míla by byl ochotnej mi pomoc a zvldánout to všechno ale já prostě za každou reakcí vidím vítka a nechci ubližovat citové ještě mílovi za to že nedokážu přestat myslet na vítka proč proč se to muselo takhle stát..přaeju si aby si mi ěnco stalo co by pohřbilo moje vzpomníky a nebo nás dalo dohromady...pmoc zase zoufalost