Kazde rano Slunce zasviti mi do oken, jak se snazi, tmu v mem srdci tu vsak neprosvetli ani letmy dotek cizich pazi. S beznadeji v beznadejny den se probouzim zas a zase, den se strida s noci a bolest pokracuje v jakemkoli case. Bojuji a kricim, kdo ale slyset ma, ten hluchy zustava, s kazdym dnem ma nadeje slabne a slzy vlhci usta ma. Nikdy ale nezmizi, abych klid v dusi zase mohla mit, abych usta, co me denodenne trapi smela polibit. Existuje zpusob jak zacit novy den a citit touhu znovu zit? Kdo rekne mu, ze Laska umi smysl zivota ze dne na den vzit? Jak dlouhych sest mesicu muze byt uz vim, prilis dlouhych,ptam se zda takhle zit dal smim.