moct zase říci miluju tě chybíš mi stýská se mi si moje zlatíško..tak maličká slova tak malinko stačilo k tomu trápení ted...život si nevybírá a s nikým se nemazlí a když už jo tak jen chvilku..ted mi naložil a stále mě sráží víc a víc na kolena jsem oravdu citově zesláblá a i když věřím aje to to jediný co mi ještě zbylo nemám sílu jít dál potřebuju podat pomocnou ruku a říct děkujuju vtíku ty víš o čem mluvím a jen ty mi můžeš tu pomocnou ruku podat a znovu cítit lásku lásku a víru v nás zamilvoané oči prosebný tón touha po dokonalosti spalující vášeň nocí klidné jako před bouřkou a sny sladké med a tekoucí karamel...zatímje to ejspíš daleko ne-li napořád ale věřím lidem věřím v jejichcity věřím v to co nám neudělali..a udělat by měli..každej člověk je osobností jedinečnou a origeinální..a my všichni musíme umět odpoustět pro lásku pro ten cit boží..musíme si přiznat chyby umět znovu vstát a jít dál umět bojovat umět se smát a mít touhu žít..někdy je život nespravedlivej složitej zlej a neměří nás všechny stejně..někdo udělá chybu a nepoučí se někomu stačí málo a umí začít znovu a poučit se někdo to nepotřebuje jiný zas až moc...sedím tu se sny v klíně a přemýšlím jestli je opustiti nebo je držet až do poslední chvíle.dnem přibývá nejistoty a zoufalství..nikdo to nepochopí možná jen jen ten kdo ví proč proč to všechno..proč to všechno tak skončilo tak náhle tak bez důvodu poučení náznaku touhy proč to tak musí být proč se msuím trápit a vracet se domů se stejným výrazem jako když ráo vstávám..je to zničující nemět komu co říct když někdo je tak daleko když někdo utíká od toho aby se vracel a znovu řekl vždyt mám tě rád a já nechci být jen kamarád...po přemýšlení jsem stejně nepřišla na nic jinýho než na to že já s vítkem nedokážu být kamarád nejde to a ani to neumím k někomu ke komu cítím lásku touhu vášen cit to prostě nejde a po půl roce chození?nemůžu..nemůžu dál opouštějí mě poslední síli a jen jeden malý hlas říká vydrž vždy kdy nemůžeš mužeš ještě dvakrát...tak se snažím sebrat a jít jít si pro sen pro jeden jediný..protože vím že to neskončilo ne neskončili naše city takhle to ani nejde bolí to ubíjí mě to sraží víc a víc ale musím být silná a uvěřit v to co druhý slíbí a když jde o city snad i pravdivý...zní to možná zofale beznadějneě a je to tak i možná ale nejde to ted jináč, je krásný počasí je prostě spusta možností..a já jsem sama upnutá k pc a radosti jiných...prostě napokraji nikdo kdo nezažil nepochopí ale jak někomu už říct že já to myslím vážně že já jsem ta co se poučila že já jsem ta co to prohrála ale jenoma bitvu ne celou válku..doufám