vždycky jsem si myslela že prohraný boj není prohraná válka ale s jardou přicházím k jiným hodnotám tady každý zklamání každý den co se hádáme a to se ani nemusíme vidět mě ještě víc sráží na dno svého přemýšlení nevidíme se nepíšeme si pořád jenom volám já a on se pak diví že mám milionovej paušál kterej si stejně musím zpalatit sama nic tady už není co zachranovat mě ten člověk ubližuje svým nezájmem ignorací netolerancí jemu je všechno jedno nějaký city...doprdele proč tu musím brečet...zase jsem čekala skro týden než se uvidíme a co nalejvá se do němoty někde super další týden co budu doma sedět na zadku strašně krásný prázdniny nemůžu si pomoc ale zase mě to rozbrečelo jak malou holku já chci prožívat krásný chvilky blbnout milovat se.copak to jde?fakt mě tohle bolí ještě jsem dostala k tomu všemu pásovej opar asi ze sluníčka hnusný jako svin
sem nějaká zkleslá sebevědomí mám díky tomudle člověku v hajzlu hubnout taky nedokázu nemám inspěraci motiv sílu ani vytrvalost...nějak se to všechno posralo já chci proívat fakt lásku stačí užna to nevidím přes ty slzy to je ironie v 18 tu brečet jak nějaká třinctka kvůli klukovi  brečela jsem ejdnou a to po rozchodu s vítkem ale ne ve vztahu doprdele do hajzlu do piči takovej stereotyp a já se od toho nedokážu odpoustat seru na to seru na všechno sem ubohá že t taey píšu sem zoufalá