čtu si staré deníky vlastně nejsou tak staré jsou jen od poloviny července jsou čerstvé jak ranní rosa a přemýšlím každým dnem nad tím vším co se s svým životem dělám někdy to hodně bolí vědět že večer nepřijde žádná krásná sms že prostě zase budu usínat sama a ne v milované náruči... musela bych se ubrečet jak to bolí musím prostě vědět že život jde dál... já jen nechci udělat stejné chyby jako tenkrát...nikdy nedokážu pochopit proč proč se stal ten osudný den konečným vím že mě jarda má pořád rád jenom je asi mladej na to aby si dokázal uvědomit co je důležitější...hm..bolíto ale nesmím se tu utápět v slzách ty stejně nikdo nesetře tak dobře jako ten kdo je způsobil...dala bych hodně za to abych poznala zase to úplný odzbrojení citů pochopení a něžností.. jenže těžko... jeden kluk mi řekl že jsem dost tlustá jako kdybych to nevěděla že jo musím s tím něco udělat chci prostě být hubenější něco hezkýho si koupit a hlavně mít pevnou vůli to dokázat..zatím se držím je to motivace za tu bolest co mi osůbka způsobila nechci tu brečet chci se koukat do předu a tam sem já a zhubla jsem a je to jiný..hehe to je daleko... stýská se mi po něžných dotecích po jeho polibcích..i když je to grázl nebo já vlastně nevím vždyt ho ani neznám...on je prostě nedobytná pevnost a budu závidět tý slečně která překoná tuhle nepřekonatelnou bariéru a dostane se k jeho srdci..nedal mi z něj ani kousek budu závidět budu zelená žárlivostí protože o tenhle pocit jsem bojovala strašně dlouho a někdo to poslal jednou větou ke dnu proč to musím být já kdo musí zažít tohle a vědět že je to kvůli kamarádům?proč já nemůžu být štastná a zse se smát?
je tu pinda co mě má rád a vím to já ho taky ale už k němu nic necítím je tu křepi a ten je uplně nejlepší kámoš rada s nima trávím časale ten nejdůležitější tu není