„ PŘÁTELSTVÍ NÁSOBÍ RADOST A DĚLÍ ŽALOST“

… Chci vám vyložit příběh, který nejvíce ovlivnil prozatím můj život.Nepíšu tu průběžně když jsem to prožívala,ale píši to s odstupem času abych měla možnost si všechny události v hlavě srovnat a podat vám to s přesností milimetru.Teprve tahle etapa života mi ukázala jak podstatné je mít dobré přátele, kteří Vám vždy pomohou, poradí,vyslechnou a pomůžou překonat nepřekonatelné.A možná by nebylo od věci jim hned v úvodu poděkovat z celého svého srdce za to co pro mě udělali a za to co sem s nimi měla možnost prožít.
Všechno zlé je pro něco dobré a v mém případě to platí mnohonásobně. Když naši nechali utratit mého 10 letého pejska rozhodla jsem se i přes jejich přísný zákaz pořídit si nového a tenkrát mi bylo jedno jak to dopadne.Rozhodla jsem se bojovat.Malé štěňátko které jsem pojmenovala Oulí bylo příčinnou proč jsem se dostala do Jihlavy.Dášenka, moje dobrá kamarádka mi přes svého otce sehnala malý byteček v centru Jihlavy.Moji rodiče mě totiž vyhodily z baráku kvůli tomu, že jsem nedbala jejich zákazu.A tak začíná možná můj nezajímavější a nejocenitelnější příběh který mi dal mnoho zkušeností a možnost poučit se z vlastních chyb.Když jsem se do bytečku nastěhovala Dáša mi byla největší oporou.Vesnická holka ve městě se svým pejskem za kterého chtěla bojovat a tu válku vyhrát.
Kromě jedné skříně a rozvrzané staré postele tu nic nebylo.Akorát jeden vlídný soused Miro-slovák.Sebou z Ústí jsem měla televizi, rádio, oblečení a pár drobných v peněžence.Začínala jsem jak se říká od začátku od nuly.Svůj největší dík do začátku dlužím Dášence, která se o mě společně s Dušíkem starala.Darovali mi nějaký starší nábytek a občas donesli i něco k snědku.Byla jsem ráda za každou návštěvu která přišla, jelikož rodiče mě víc jak měsíc ignorovali a já na jejich hru přistoupila. Oulí byla moje jediná radost a taky jedna z mnoha mojich starostí. Neměla jsem žádné peníze  a taky žádného přítele jen hromádku dobrých přátel. Pomáhali mi snad všichni Dáša, Dušík, Verča s Honzou a potom i Segrulinka se svým přítelem Jakubem. Kteří mnohokrát přijeli a dovezli mi vždy plnou tašku jídla abych dostala pevné zázemí a srovnala se tak po tom strašném šoku.Bylo to pro mě těžké,bylo to poprvé a já pochopila, že se budu muset naučit žít sama a hospodařit s těmi drobnými v peněžence. Možná proto, že jich tam tolik nebylo sem si ze zoufalosti našla „kamaráda“ na výpomoc s domácností. Jmenoval se Vojta. Ale byl to tichý a hlavně klidný člověk který neměl rád mé časté návštěvy mých přátel a tak sem do 3 týdnů ho se slušností poslala dál. Já jsem totiž i přes kupu problému a věcí kterým sem nerozuměla chtěla žít a bavit se jako každý mého věku.
Začátek proto nebyl nějak slavný ani slibující lepší následující měsíce. Často jsem chodila do práce abych měla potom co jíst. Oulí zůstávala sama doma nebo v lepších případech u Dáši, Dušíka- prostě různě. Najednou mi toho pejska bylo víc než líto, chtěla jsem ho strašně moc ale času se školou a prací bylo jako šafránu. Cítila jsem samotu. Přijdete domů a je tam prázdno.Nebavilo mě vařit si sama pro sebe nebavilo mě být doma sama. Chodila jsem s Oulí na procházky a často přemýšlela jaký to má smysl. Sem tu sama bez pomoci a hlavně bez času na pejska. Víc jak měsíc mi bylo úzko. Přepadaly mě staré vzpomínky na Vítka i staré chyby ze kterých sem se nepoučila. Bylo to dlouhé smutné bez konců. Po 1,5 měsíci sem našla cestu k rodičům. Stýskalo se jim asi stejně jako mě a tak sme si prostě sedli a popovídali si, pochopili, že já v jihlavě zůstat chci protože tu mám práci, dobré přátele, volnost a samostatnost. Respektovali mé rozhodnutí a od té doby mi pomáhali se vším s čím sem si nevěděla rady. Dávali mi i týdenní kapesné na to abych si mohla koupit jídlo. Konečně jsem se srovnala. Občas jsem jela i na víkend domů a vždycky jsem si tu v Ústí odpočinula. Krátce před svýma narozeninami jsem se seznámila v Tesco s jedním z nových brigádníků. Byl milej a zaujal mě svou konverzací na úrovni. Svoje narozeniny jsem oslavila u nás na zahradě na chatce ve spolku svých nejbližších- Segrulinka s Jakubem, Monča s Dušíkem, Verča s Honzíkem, Frenci a Vraník a Dáša s Dušíkem. Byla to moc příjemná společnost a taky sem si to na maximum užila byla jsem tak navátá jak čerstvý sníh v zimě. A všichni jsme i v tomhle stavu šli pařit na Horneti. Když jsem se potom vrátila do Jihlavy štěstí mi padlo do klína. S tím klukem i když jsem tomu vůbec nevěřila a nedávala si žádné naděje to dopadlo nad moje očekávání.Začali jsme spolu chodit po jednom pozvání na kafe. Jmenuje se Jarda a jsem s ním dodnes. Po téhle štastné chvilce následovala neuvěřitelná smršť nových dojmů. Seznámila jsem se i s jeho nejlepším kamarádem Svoubím a dalšími jeho přáteli. Mezi tím začala moje nejlepší kamarádka se mnou bydlet. S občasného přespávání se stala mým spolubydlícím. Vycházeli jsme mezi sebou velmi dobře a myslím že tahle situace nás dala po dokopaném období konečně pořádně dohromady. Iví se mi stala oporou a vším co jsem měla. Jarísek se nastěhoval na stálo až o týden později. Zažívala jsem ty nejkrásnější okamžiky z celých tří měsíců co jsem tam byla. Můj byteček se stal klubem kde se scházeli lidi na pokec na přespání a pořád byla neuvěřitelná prdel  Často za námi chodíval Svoubí a stala se z nás nerozlučitelná 4. Oblíbila jsem si ho, protože měl důvtip a nenahraditelnou obličejovou mimiku. Stal se mým nejlepším kámošem během krátké chvilky. A tak mi už vlastně ke štěstí nic nechybělo. Měla jsem svůj byt, svou dobrou práci, nejlepší přátele pod sluncem, bezva ségru s jejím ujetým přítelem a taky podporující rodinu + zlobivého psa. Nezapomínala jsem ani na staré přátele jako je Verunka Nosková a Ivetka Francálková z op. Všechny jsem je poctivě pozvala dál a ukázala jim tak kus svého já. Myslím si všeobecně že mi tohle moje bydlení v Jihlavě posílilo po všech stránkách moje vztahy s lidmi a já si toho moc vážím stejně jako jich.
Trávila jsem s Iví,Jarísem,Svoubím nejvíce času a tyhle 3 lidi mi přirostli nejvíc k srdci a po nich se mi nejvíce stýská. Poznala jsem hodně nových lidí, a taky poznala že v nouzi poznáš přátele. Krátce před vánocemi vzal ke mně Svoubí svého dobrého kamaráda Luka-Holyho. A tak i ten se stal jedním z nich. Začal s námi trávit hodně času a měl neuvěřitelně moc rád mého pejska. Byla jsem šťastná tolik přátelské lásky jsem nikdy nezažila. Ale ani jako člověk není zcela dokonalý ani u mě doma to nebylo každý den jako v ráji. Občas padla výměna názorů a bez malých hádek se to neobešlo.Ale všechno jsem se všema zvládla.
Postupem času sem i dovyplnila svůj byteček o další nábytek. Přibylo věcí a tak i možností jak s nimi naložit. Předělali jsme to tam k lepšímu. Byla ložnice kde bylo letiště a za ním z rákosí stěna a za ní obyváček kde se věškerá naše populace scházela. Bylo to roztomilý. Jeden malej stoleček kde se vešli jen dva talíře s polívkou ze starých matrací udělaný moderní gaučík a jedna záclona v jednom ze dvou oken. Skromnost nade vše. Nežilo se nám tam špatně. Až na neshody se sousedem to byl můj vysněný sen.Na vánoce jsem byla doma,a po vánocích jsem trávila čas se Svoubim a Ivi. Jarisek byl v České Lípě u tatínka.Velký okamžik pocitů sem měla koncem roku. Oslavili jsme silvestra v Ústí na Reflexích a taky u nás na zahrádce v chatce. Byl to pro mě nejkrásnější konec roku ze všech konců co jsem zažila. Pařili jsme jako staří známý asi 4 dny v kuse a bylo nám všem krásně.
20.1. nastal jeden z nejhorších okamžiků za celou dobu co jsem bydlela v Jihlavě. Protože jsem měla na pejska míň a míň času musela jsem ho prodat, přestože mi to trhalo srdce a přestože to byl ten důvod proč sem v jihlavě mohla být a byl to ten boj ta válka kterou sem se na začátku rozhodla vyhrát.Odešla ovšem díky mojí sestře a Jakubovi do dobrých rukou, blízko Ústí a taky lidem co mají čas se pejskovi věnovat.Potom mi bylo ještě pár dní smutno ale musela jsem se s tím poprat. Teď už vím že si pejska pořídím až opravdu dodělám školu a budu mít kde a jak ho vychovávat.
Vyjmenovala jsem snad už všechny lidi co v tom bytečku něco prožili a tak nesmím zapomenout ani na úplný konec. Holy sebou často brával Kikinku takovu tichounkou myšku, možná se nás trochu ze začátku bála ale po pár návštěvách se stala naší součástí. A jako pokaždé všechno krásné prostě končí aby něco krásnějšího mohlo začít. Věděla jsem že budu muset odejít, že si budu muset sbalit vzpomínky do malé škatulky, že se budu loučit s tím pohodlím a volností v Jihlavě, že odejde kus mého já. Teprve teď mi dochází co jsem tam v tém myší díře zažila a jakou obrovskou cenu těch 5 měsíců pro mě mělo. Teď se mi kutálí slzy po tváři ale vím že přátele které jsem si tam udělala a se kterýma jsem zažila to nejkrásnější v mým životě mi zůstanou. V podstatě jsem se loučila a měla jsem všechny na blízku. Svoubímu přeju ať si najde takovou holku která docení jeho andělskou povahu a ochotu v dobrost lidí, Kiki a Holymu přeji ať k sobě najdou tu správnou cestu, cestu lásky dvou lidí kteří spolu tráví mnoho času a podle mého názoru k sobě patří, Ivetce bych přála aby se jí splnili všechny sny který si přeje našla tu pravou cestu ke štěstí a pořád zůstala tou mou nejlepší kamarádkou, Dáše i Dušíkovi šťastnou maturitu a vykročení tou správnou nohou do života doufám že společně jedním směrem. A mě abych i já zůstala stále tak štastně zamilovaná do Jaríska a on to se mnou vydržel a měl se mnou trpělivost snášet moje výpadky. A nám všem přeji abychom i nadále se scházeli udrželi to pevné přátelství nás všech vzpomínali na to co jsme společně zažili tam u mě a nikdo aby nám naše vzpomínky nevzal. A i když se naše cesty časem rozejdou a začneme žít svůj život tak prosím nikdo z vás nezapomeňte na to kdo jste a kdo vám byl nejbližší a ským ste zažili kus neocenitelné doby.Přátelství je láska bez křídel.
Moc vám všem děkuji, zažila jsem s vámi nejkrásnější vzpomínky a ty jediné mi teď zůstanou.
Balím si věci a odjíždím, odjíždím zpět se slzami v očích odjíždím od toho co mám nejradši………

S láskou Lucí

Doba od: 22.9. 2006 – 22.2. 2007-02-22

„Přítel je ten který první přichází když
Všichni odejdou“