s odstupem času zjišťuji (ale vím to už dlouho) že mezi mnou a jarinkem to skončilo že jsem jenom pouhá (nebo spíš hloupá) kamarádka že rok si vzal své a že už nejspíš nikdy nepřijdou ty krásná ránachce se mi brečet protože já pro toho kluka žila a věřila v nás dva...najednou nemám sny ani naděje ztratila jsem je v jednom dni...bylo a je hloupé se upínat na jediného chlapa v okolí jenže srdce a rozum si často nerozumí přemýšlím tu proč i po tak velké době každé ráno vstávám s myšlenkou na jarinka co tak asi dělá kam chodí na co myslí a každičkej večer než jdu spát zase přemýšlím jestli je v pořádku jestli prostě nevím....derou se mi slzy do očí pokaždý když si vzpomenu že on už není můj mě pohltí pocit úzkosti neuvěřitelné bolesti (snad ani ne tím jak mi ublížil ale tím že ho nemůžu mít) každej den doufám že přijde....sem jak malá a neumím to řešit ani se z toho dostat nebo spíš ani nechci si vzít tyhle poslední naděje...zůstali mi krásné vzpomínky a ty mě drží nad vodou i když u těch fotek, videí nahrávek dopisů brečím a myslím na něj přesto tyhle malé věcičky pro mě zůstali vším...kdo to nezažil nejspíš nepochopí  chtěla bych se jednou pro vždy zbavit té slabosti...jenže neumím neříct miluji tě ked je to pravdazůstalo to ve mě...
musím nejspíš jednou pro vždy zapomenout a dát si od něj velkej odstup nevyhledávat ho a nepsat mu neříkat jak moc pro mě znamená a jak moc ho miluji dala bych všechno za ten krásnej pohled za úsměv co hřeje jenže nejde to..........musím se naučit žít bez něj...ale zapomenout je to nejtěžší to se nezmění...neumím to..