spoustě lidem napíšu, neodepíšou..některí mě až ignorujou,,jiný vyhýbají..mylsím tím celkvoě tady lidi a lidi něktetý kolem sebe..monika je neuvěřitelně sobecká co se týče pocitů...myslí jen na to že ona je štastná..byl jí ten pátek ukradenej..je jí jedno co se stalo...vlastně proč.dneska jsěm měla velkou hcut vidět někoho štastnýho třeba verušku..ta je v chorvatsku s přítelem..ségra se dala po roce dohoramdy s lukášem..ten jí asi opravdově miluje vydržet to rok..hm...a já sama světem klopítám..poslední dobou se ty depky nějak zhlubšujou..jsou najednou jak realně blízko..proč ..sedím nad fotkama jak malý dítě..je to ve mě je to ve mě jako nitka naděje..ne ta už dávno shořela a jak řekl jarda..musší za sebou spálit všechny mosty a vzpomínky a nechat si jen ten malý provázek...hm..mě asi zbylo víc...neúnsosně mě to ničí vsanu a myslím an to co jsem duělala co sjem udělala špatně...a co přijde..ztáta někoho blízkýho kamarádi najednou přátelé..marek, jindra, míla, osudová chyba s ondráššm...prostě nějak moc toho..jsem jak v nereálném světě kde je všechno daleé a cizí ledové a bez úspěchu na šanci bez poznání úsměvů...jemi smutno je mi úzko je mi zle je mi ....je mi samostaně je mi prázdno..kdo to změní ta samota je ničivá..jsem tu jak ted drobeček s hrstkou citů....šoatně vidím špatně slyším nevnímám..konec..a potom už jen ticho