nepřipadá mi už vlastně že si píšu deník taky o něčem jiným než o mý už dvouměsíční depce...je to k zoufaní jsem jak malý dítě ..nebo někdo další je jak malý dítě svým chovaáním..zlomilo se v emě to hlavní a když si to tak uvědomuju tak je to stejně jedno nemám komu to dát a komu se vzdát...vzdávám se už sama sebe toho pocitu že jsem sama a nedokonalsoti lásky při první pocitu projevení slzy za někoho kdo utekl s prázdnou duší a stal se mou modlou..za něco co smysl má jen ve hvězdách a co trpí moje duše moje srdce v půl lomené...nechci svoje city už vnucovat nechci se prosit o odpuštění to musí přijít samo chci být silná a naučit se žít s pocitem jedním..je to ve mě miluju jak ještě nikdy a nikoho miluju celou svou duší miluju tak silně jako bych dokázala s chutí zemřít miluju tolik moc váščnivě že bych byla schopná oněmnět miluju jen jednoho a to ve mě bude na dlouho...dlouho roky dlouhý ..budu s jiným budu jinde budu starší ale jedno se prostě nezmění milvoat srdce někoho kdo vám ukázal ráj a pak si ho vzal jak sobecky zpět...miluju víc na to slova nejsou láska se musí cítít...jsem beznadjěně zamilvoaná zoufalá utrápená a to pro to všechno jen..vlastně proč to říkat stačí to pošeptat...nebo valstně mlčet moje deníky ejvávly kráísný plný lásky citu porozumění chtlěa bych to všechno vrátit zpět umět se chvoat líp neubližovaat mu jenže je mi to stejně k ničřemu moje jedinečná láska sem se dneska dozvěděla od iví že si vybrala disktoéku která je tam každou sobotu za něco co tu je jednou do půl roka a na čem nám obou záleželo i když možná trapný tak jsem si sedla na paleták aby mě nikdo neviděl a tekli mi slzy po tvářích samy od sebe...je to těžký když miluju a můj cit je výsměchem...sloižtý jsem asi zase v prdeli..