Jdeš tmavou krajinou a něco hledáš, nevíš ještě přesně co. Není to věc, není to zvíře, snad je to člověk, snad je to cit. Hledáš to již spousty let, a možná to nikdy nenajdeš. Na cestu ti svítí měsíc, ale přesto se ti nohy pletou, není to únavou, není to strachem, ale může za to BEZNADĚJ. Beznaděj že nikdy nenajdeš ty oči, co tě ve snu budí, nedají ti spát. Beznaděj že nikdy nenajdeš ty rty, co ve snu tě líbají, a dokáží se krásně smát. Beznaděj že nikdy nenajdeš ten hlas, co ve snu šeptá ti, jak moc má tě rád. Krajina před tebou mění se v mlhu, ta dívka před tebou hladí tě po tváři, tvé oči štěstím a radostí, celé se rozzáří, a ty už konečně poznáváš něhu. Polibek dostáváš, zavíráš oči, hlava motá se, stále se točí. Líbáš ji vášnivě, tiskneš ji pevně, "Víš ... já tě ... miluju." říkáš jí jemně. Je jako růže, které se dotýkáš, pícháš se o trn, a náhle procitáš. Otvíráš oči, díváš se ven, všechno teď proklínáš, byl to jen SEN....sen