mám několik hlubokých vzpomínek a vždy když na ně narazím brečím,... brečím silně a dlouho a nejsem schopná radosti jen přemýšlím co se stalo tak zlýho že mi to udělalo břemeno na celej život...vždycky se k tomu vracím ráda vzpomínám a přitom se tím tolik ničím..nechápu se
pak mi přijde ještě na mysl markova věta stejně se jednou vrátíš tam kde si začínala a budeš chcítt udělat nemožné aby si získala místo ve válce..vím jak to myslel ale jednou bych chtěla mít možnost opravit svou povahu v osudný den 1.4.06 vím to dlouho,...možná si častokrát myslím že už mě to minulo a je to za mnou a z odpovídajícího stavu kdy jsem vzduchem mi to může být volný ale asi tak docela ne mému srdci..vzpomínky ho prostě ničí...neustále mi bortí nynější vztah zjistila jsem že jsem strašně citově slabá osůbka..mám všechno co s holka může přát a mě to nestačí...nevím proč to tak je a bráním se tomu ale z těchto potlačených pocitů vznikají jen rány a podražděné  vědomí...