někdy sou vzpomínky silnější než já sama,nedokážu se jim ubránit, a kolikrát ani nechci...častokrát přemýšlím a jistý věci a okolnosti mě ničí....myslím tím vztah s vítkem a následovné půlroční ponižování za lásku za boj za prohru za vášen za touhu za sen za zklamání za neneávratné vrácení za prázdno...drželo mě to dlouho, psávala jsem mu často tak jak často jsem na něho myslela, byl prvním nejdůležitejším človíčkem v mém životě byl něčím kdo mi dal možnost poznat samu sebe kdo miukázal ráj a dal svou lásku dal mi toho spustu, nesčetně mnoho večeří dárků básniček dal mi celou svou duši a já jí pošlapala uplně zkurvila...chtělo se mi přestat žít zhroutil se mi svět jako domeček z karet...byla jsem nesoustředěná...byla jsem stále zamilovaná bez naděje potkat někoho stejně tak dokonalýho jako byl vítek....osud tomu dal čas já já potkala...jarísek je někdo stejně užasnej..a ted nechci aby to znělo nějak blbě ale každej je v něčem neneahraditelnej...obzvláště pak víteek....častoo o něm mluvím jako o člověku s příkladem... napíšu mu to..